Jsou vaše sbírkové předměty z olova bezpečně uloženy?

Úvod

Muzea, knihovny, galerie, archívy, depozitáře a další instituce památkové péče vystavují a uchovávají velké množství předmětů kulturního dědictví s cílem zabránit jejich degradaci. Z tohoto pohledu se v nich setkává široká škála materiálů v různých podmínkách. Vystihnout všechny možné varianty a kombinace materiálů a podmínek, které mohou vést k degradaci, a tím pádem poškození sbírkových předmětů, je náročný úkol, vyžadující pečlivé zhodnocení konkrétních případů (Obrázek 1).

Obrázek 1: Olověné předměty uložené společně s dřevěnými.

Na degradaci historických materiálů působí celá řada faktorů, které lze ve vnitřním prostředí mnohdy alespoň částečně eliminovat. Vytápěním lze například snížit relativní vlhkost, filtrací vzduchu je zase možné omezit průnik znečišťujících látek z okolního prostředí. Typ objektu, způsob řízení kvality vzduchu a klimatické poměry dané lokality přesto výraznou měrou definují, jakým podmínkám jsou sbírkové předměty dlouhodobě vystaveny. Kombinací těchto faktorů mohou ve vnitřních prostředích vznikat velice specifické podmínky – uložené předměty mohou být například vystaveny působení těkavých organických látek (volatile organic compounds, VOC), mezi které patří formaldehyd a těkavé organické kyseliny (volatile organic acids, VOA) zastoupené nejčastěji kyselinou octovou a mravenčí.  V případě historických a kulturních předmětů pak dochází k dlouhodobému působení těchto faktorů na materiály, a i když mohou mít degradační procesy velmi pomalý průběh, dojde po desítkách až stovkách let k nevratným změnám materiálů vedoucím až k znehodnocení a ztrátě předmětu. Zde proto přichází ke slovu preventivní konzervace, která má za cíl minimalizovat degradaci sbírkového předmětu buď úpravou podmínek a prostředí, nebo ochranou aplikovanou na sbírkový předmět. Z hlediska kovových materiálů, ze kterých mohou být předměty historického a kulturního dědictví vyrobeny, je jedním z kovů nejvíce citlivých na znečištění ovzduší těkavými organickými látkami olovo. 

Olovo

Olovo začali lidé používat již v dávnověku, protože jeho rudy jsou poměrně dobře dostupné, má nízký bod tání a je velmi kujné, což ho činí jednoduše slévatelným a tvarovatelným. Nejstarší dochovaný předmět pochází z období mezi lety 3000 př. n. l. a 2000 př. n. l. a byl nalezen v Malé Asii. Olovo je relativně hojně se vyskytující materiál v objektech a předmětech kulturního dědictví. V České republice má velké zastoupení i vzhledem k těžbě tohoto kovu na našem území – ve středověku patřilo území českého království k hlavním producentům zlata a stříbra v Evropě a olovo bylo často doprovodným kovem stříbra (Příbram, Kutná Hora, Jáchymov, Planá, Oloví, Horní Benešov, Budišov nad Budišovkou, Stříbro, Jelení atd.).

Z hlediska korozní odolnosti olovo za běžných atmosférických podmínek podléhá korozi jen velmi pomalu: povrch olova postupně ztrácí lesk a tvoří se na něm šedobílá vrstva korozních produktů – oxidů, hydroxidů a uhličitanů (Obrázek 2). Zejména v případě oxidu olovnatého se jedná o vrstvu korozních produktů s ochranným vlastnostmi, která olovo chrání a zpomaluje další korozní reakce.

Obrázek 2: Korozní poškození olověné pečetě Innocence IV. z listiny pečetěné dne 24. srpna 1244 v Lyonu.

Díky tomu se dochovalo mnoho olověných předmětů, často datovaných i několik set let do historie:

• Vitráže – ve středověku byla okna zhotovována ze skleněných tabulek, zalévaných k sobě roztaveným olovem (Obrázek 3).
• Předměty denní potřeby – olovo nacházelo uplatnění při výrobě nádob, kování nábytku, figurek, hraček atd.
• Stavebnictví – olovo se používalo při výrobě potrubí, zahradních a architektonických prvků (střechy apod.).
• Olovo se používalo na výrobu pečetí (buly), medailí, mincí a šperků.
• Vynález knihtisku přinesl přípravu slitin olova s antimonem, které vynikají dobrými vlastnostmi při lití, a lze tak díky tomu připravit velmi přesné odlitky matric.
• Ze slitin olova byly vyráběny varhanní píšťaly (Obrázek 4).
• Technické památky – olovo se používalo například jako těsnění a pro výrobu tepelných pojistek.

Obrázek 3: Detail vitráže z kláštera v Oseku, ca 1350	Obrázek 4: Varhany s olověnými píšťalami v kostele Všech svatých v Heřmánkovicích

V přítomnosti par organických kyselin, z nichž nejčastější jsou v prostředí depozitářů a muzeí kyselina mravenčí (HCOOH) a kyselina octová (CH₃COOH), však dochází k aktivní korozi olova, kdy se na jeho povrchu tvoří objemné nesoudržné rozpustné soli, jako je například mravenčan olovnatý a octan olovnatý, které v přítomnosti vzdušného oxidu uhličitého prostupně přecházejí na stabilnější uhličitany, cerusit a hydrocerusit.

Přehled konkrétních předmětů z olova v různém stupni korozního poškození lze nalézt v průběžně doplňovaném Korozním atlasu olověných sbírkových předmětů. V jednotlivých kategoriích dle typu předmětu jsou podrobně vybraný sbírkový předmět charakterizován dle dostupných informací včetně významového a materiálového popisu či historie a současného stavu předmětu:

• korozní atlas – vitráž
• korozní atlas – varhanní píšťaly,
• korozní atlas – křtitelnice,
• korozní atlas – buly.

Vnitřní atmosféry a VOC

Vnitřní atmosféry přestavují zpravidla mírnější podmínky z hlediska korozní agresivity v porovnání s vnějšími podmínkami (viz Obrázek 5-7 níže). Podílí se na tom stabilnější úrovně vlhkosti a teploty bez výrazných výkyvů, nižší koncentrace prachových částic, nižší koncentrace typických plynných polutantů, tj. oxidů dusíku a oxidu siřičitého. Na druhou stranu, obsah některých specifických polutantů může být ve vnitřní prostorách vyšší, což představuje potenciální riziko z hlediska korozního poškození. Typickými příklady jsou zmíněné těkavé organické látky, především kyseliny, způsobující korozi zejména olověných objektů, ale také mědi, zinku, niklu nebo železa.

Zdrojů těkavých organických látek v interiéru může být mnoho:

• mobiliář z překližky a tvrdého dřeva, zejména dubového,
• čisticí prostředky,
• lepidla a tmely,
• produkty degradace, např. papíru,
• nevhodný obalový materiál, lepenka.

Míra chemické interakce VOC s kovy je závislá na dalších expozičních podmínkách, především teplotě a relativní vlhkosti. Tyto parametry ovlivňují nejen rychlost korozních reakcí, ale i průběh degradace materiálů uvolňujících VOC, a tedy koncentraci VOC v prostředí. Tím pádem se může např. v průběhu roku měnit agresivita prostředí ve vnitřních prostředích. Další specifickou situací jsou podmínky kryptoklimatu, tedy prostoru, který z hlediska atmosférických podmínek obtížně komunikuje s okolím. Jedná se zejména o archivní krabice, výstavní vitríny a úložné prostory. Složení atmosféry a klimatické podmínky v kryptoklimatu mohou být zcela odlišné od okolní vnitřní atmosféry.

Vlivy klimatických parametrů (teploty a relativní vlhkosti) a atmosférického znečištění jsou vzájemně provázány a vycházet z každého z nich jednotlivě při určování korozní agresivity atmosféry může být zavádějící. Proto je vhodnější stanovit korozní agresivitu prostředí přímo na základě expozice kovových materiálů a využít k vyhodnocení rychlost jejich koroze.

Měření klimatických parametrů, konkrétně teploty, relativní vlhkosti a obsahu těkavých organických kyselin, však může indikovat, jestli vnitřní podmínky představují potenciální nebezpečí pro uložené olověné předměty a je potřeba určit korozní agresivitu vnitřní atmosféry dle normy. Pravidelný monitoring klimatických parametrů umožňuje také včas rozpoznat, jestli došlo ke změnám podmínek s vlivem na korozní agresivitu. V neposlední řadě umožňuje propojení výsledků měření klimatických parametrů se stanovením korozní rychlosti expozicí kovových kupónů pochopit příčiny případně zvýšené korozní agresivity.

Metody charakterizace korozní agresivity vnitřních atmosfér

1) Měření teploty a relativní vlhkosti

Informaci o teplotě a relativní vlhkosti je vhodné zaznamenávat pravidelně pomocí elektronických záznamníků. Interval záznamu hodnot záleží na účelu měření – pokud se jedná o pravidelný monitoring vnitřních podmínek, je dostatečné zaznamenávat hodnoty každé 4 hodiny, což umožňuje výpočet denního průměru.  Pokud měření doprovází stanovení agresivity vnitřní atmosféry, je vhodné zaznamenávat hodnoty v intervalu jedné hodiny po celou dobu expozice korozních kupónů. Paměťová kapacita komerčně dostupných záznamníků bývá pro tuto frekvenci záznamu dostatečná. Zařízení pro záznam relativní vlhkosti a teploty by mělo být před zahájením měření zkalibrováno nebo by měla být ověřena správnost jeho měření (viz komentář v rámečku). Pokud má takový záznamník autonomní napájení (baterii), je třeba dbát na to, aby výdrž baterie byla dostatečná pro celou dobu měření (nová baterie při zahájení měření), a funkčnost záznamníku je třeba kontrolovat jednou za měsíc. Při umístění záznamníků je třeba mít na paměti, že v rámci jedné místnosti se může teplota a relativní vlhkost lišit.

Běžně dostupné záznamníky relativní vlhkosti, jejichž funkce je založena na kapacitním měření relativní vlhkosti, pracují většinou spolehlivě při relativních vlhkostech nižších než 95 %.

Následující grafy srovnávají roční vývoj relativní vlhkosti a teploty v exteriéru (Obrázek 5), v interiéru (Obrázek 6) a v depozitáři s udržovanou stabilní teplotou a relativní vlhkostí (Obrázek 7). Patrné jsou jak změny v rozdílech měsíčních hodnot, tak změny v rozptylu hodnot v rámci jednotlivých měsíců. Obecně platí, že pro uložené předměty jsou nebezpečné vedle vysoké relativní vlhkosti právě velké výkyvy teploty a relativní vlhkosti – konkrétně v případě kovových předmětů může při výrazných rozdílech dojít ke kondenzaci a následné iniciaci korozního poškození.

Obrázek 5: Roční záznam teploty a relativní vlhkosti v exteriéru

Obrázek 6: Roční záznam teploty a relativní vlhkosti v depozitáři bez kontroly klimatu

Obrázek 7: Roční záznam teploty a relativní vlhkosti v depozitáři s kontrolou klimatu

2) Měření obsahu těkavých organických kyselin (VOA)

Nástrojů pro sledování koncentrace znečišťujících látek v ovzduší, které mohou mít vliv na korozní agresivitu prostředí, existuje široké spektrum – od jednoduchých indikačních prostředků po složité a nákladné techniky instrumentální analýzy. Preferovanými nástroji jsou finančně dostupné techniky, které umožňují okamžitou a snadnou interpretaci výsledků. Při jejich výběru je důležitým aspektem detekční limit pro sledovanou znečišťující látku.

Pro základní klasifikaci přítomnosti těkavých organických kyselin je k dispozici tzv. A-D Strips®. Tento systém je založený na barevné změně papírových proužků napuštěných acidobazickým indikátorem a vyhodnocení barevné změny po určité době expozice ve sledovaném prostředí. Primárním účelem jejich použití je detekce acetátového syndromu filmových podložek vyrobených z acetátu celulózy. Postup aplikace A-D Strips® dobře popisuje modelový experiment M 2/2017 Technického muzea v Brně (Rapouch, K. Monitoring VOA v muzejní praxi pomocí A-D Strips®, 2017. Metodické centrum konzervace Technického muzea v Brně). Barevná změna po doporučené době expozice se projeví, pokud je obsah VOA v atmosféře vyšší než 1 ppm. Vzhledem k tomu, že ke koroznímu poškození olověných předmětů dochází při nižších koncentracích VOA, je citlivost tohoto detekčního systému z hlediska hodnocení korozní agresivity atmosféry nedostatečná.

Barevné změny indikátoru využívají také detekční trubičky GASTEC (GASTEC Corp.). Jsou k dispozici ve dvou variantách:

1. Pasivní dozimetrické trubičky GASTEC 81D s detekčním rozsahem pro kyselinu octovou 5-100 ppm.hodin. Výrobcem doporučená doba expozice je do 10 hodin, nicméně bylo ověřeno, že jsou použitelné i po 30 dnech expozice. Tím se detekční limit pro těkavé organické kyseliny posouvá až k jednotkám ppb. Po 30 dnech se hranice barevné změny indikátoru ale stává méně zřetelnou, proto se doporučuje exponovat pasivní dozimetrickou trubičku asi 7 dní, čímž je možné detekovat koncentrace VOA v řádu desítek ppb, což je zcela dostatečné. Pasivní dozimetrické trubičky jsou vhodné pro dlouhodobější určení obsahu VOA s vyšší citlivostí.
2. Plynové pipety GASTEC 81L s detekčním rozsahem pro kyselinu od 0,125 do 23 ppm ve vzduchu nasátém do detekční trubičky pomocí pumpičky GASTEC. Plynové pipety jsou vhodné pro předběžné orientační určení okamžité přítomnosti VOA nasátím analyzovaného vzduchu pomocí pumpičky z uzavřeného prostoru (archivní krabice, vitrína, zásuvka apod.). Protože plynové pipety poskytují informaci o obsahu VOA okamžitě včetně relativně vysokých koncentrací, lze s jejich pomocí optimalizovat dobu expozice pasivních dozimetrických trubiček, aby nedošlo k překročení detekčního limitu trubičky nebo naopak ztrátě zřetelnosti barevné indikace vinou dlouhé doby expozice.

Pro reprodukovatelné měření obsahu VOA s dostatečně nízkým detekčním limitem jsou vhodné pasivní vzorkovače popsané v normě ČSN EN ISO 11844-3 „Koroze kovů a slitin – Klasifikace vnitřních atmosfér s nízkou korozní agresivitou – Část 3: Měření parametrů prostředí ovlivňujících korozní agresivitu vnitřních atmosfér“. Těkavé organické kyseliny jsou zachytávány sorpčním médiem a po expozici je obsah VOA vypočten z koncentrace aniontů kyseliny stanovené iontovou chromatografií. Pro úspěšný průběh měření včetně správného vyhodnocení je důležité, aby pasivní vzorkovače byly instalovány během 7 dnů od jejich výroby, doba expozice musí být kratší než 40 dnů a k vyhodnocení musí dojít během 7 dnů od ukončení expozice, přičemž před expozicí a po expozici musí být skladovány v chladničce. Překročení těchto limitů může vést k podhodnocení obsahu VOA.

Detailní informaci o zastoupení těkavých sloučenin ve sledovaném prostoru poskytnou sorpční vlákna SPME (Solid phase microextraction). Jedná se o techniku kvalitativní a vyžaduje účast specializovaného pracoviště (např. VŠCHT Praha) při vyhodnocení exponovaných vláken plynovým chromatografem s hmotnostním spektrometrem.

Další podrobnosti k měření obsahu těkavých organických kyselin jsou uvedené v Metodice klasifikace korozní agresivity vnitřních prostředí znečištěných těkavými organickými kyselinami.

3) Stanovení korozní agresivity na základě měření korozní rychlosti

Postup pro stanovení korozní agresivity vnitřních atmosfér vůči kovům definují tři části normy ČSN EN ISO 11844 „Koroze kovů a slitin – Klasifikace vnitřních atmosfér s nízkou korozní agresivitou“. Zavádějí třídy korozní agresivity IC1 až IC5 a popisují metody určení korozní rychlosti. Ty jsou založeny na určení hmotnostního přírůstku, resp. hmotnostního úbytku korozních kupónů, na určení množství korozních produktů galvanostatickou redukcí, na měření korozního úbytku pomocí rezistometrického čidla nebo hmotnostního přírůstku křemenného krystalu s tenkým kovovým povlakem. Výsledná korozní rychlost pak určuje zařazení daného prostředí do jedné z pěti tříd korozní agresivity, které norma definuje pro stříbro, měď, ocel, zinek, a nově také olovo (viz text v rámečku).

Stanovení korozní rychlosti měřením změn hmotnosti, na rozdíl od ostatních zmíněných metod, nevyžaduje speciální laboratorní vybavení, proto bude dále pozornost soustředěna právě na tyto techniky. Zároveň je ale nutné mít na paměti, že výsledkem měření je průměrná korozní rychlost za dobu expozice kovových kupónů. Pro monitoring změn korozní rychlosti v průběhu měření je nutné zvolit techniku (například měření elektrického odporu) umožňující kontinuální měření.

Korozní rychlost měřením změn hmotnosti lze stanovit na základě hmotnostního přírůstku korozního kupónu, který je vyvolán přeměnou kovu na korozní produkty na jeho povrchu, nebo z hmotnostního úbytku korozního kuponu, z jehož povrchu byly korozní produkty po expozici odstraněny. Jednodušším postupem pro realizaci je nepochybně stanovení hmotnostního přírůstku, pro interpretaci výsledků je však tento postup obtížnější. Pro přepočet hmotnostního přírůstku na korozní rychlost je totiž nutné znát složení korozních produktů, což není snadno dostupná informace.

Metoda stanovení korozní rychlosti měřením hmotnostního úbytku pracuje s kovovými kupóny stříbra, mědi, zinku, uhlíkové oceli a olova. Kupóny musí být dostatečné čistoty, vhodných rozměrů s ohledem na vážení a povrch kupónů musí být připraven a očištěn dle standardizovaného postupu. Detaily přípravy vzorků jsou popsány v normách ČSN EN ISO 11844-2, ČSN EN ISO 8407 a již zmíněné metodice, ve které jsou rozebrány jednotlivé aspekty včetně problematiky vážení a vyhodnocení exponovaných kupónů. Expozice kupónu probíhá nejčastěji zavěšením ve svislé poloze na k tomu účelu uzpůsobeném stojánku (Obrázek 8).

Obrázek 8 Umístění korozních kupónů

Expozice korozních kupónů má probíhat 12 měsíců tak, aby byly postihnuty změny všech parametrů, které během roku nastávají (změna teploty, relativní vlhkosti a atmosférického znečištění v průběhu ročních období ve vnějších podmínkách, kolísání teplot během topné sezóny apod.). V odůvodněných případech je možné zkrátit dobu expozice na tři měsíce, např. pokud je požadováno vyšetřit změnu agresivity v průběhu roku nebo ve specifických obdobích, například konání výstav a z toho plynoucí zvýšené návštěvnosti. Dobu expozice je pak nutné zohlednit ve výpočtu korozní rychlosti a vždy uvádět období expozice, pokud je doba expozice jiná než 12 měsíců. Delší doba expozice není žádoucí, neboť při konstantní korozivitě prostředí postupně dochází k poklesu korozní rychlosti, což může vést k podhodnocení stanovené třídy korozní agresivity.

Po uplynutí doby expozice proběhne určení konečné hmotnosti korozních kupónů po odstranění korozních produktů pomocí vhodné mořicí lázně. Vhodné lázně pro každý kov jsou uvedené v normě, pro olovo se nejlépe osvědčil buď 1% roztok HCl, nebo roztok Rochellovy soli (15 g KNaC₄H₄O₆·4H₂O + 5 g NaOH ve 100 ml vody) při laboratorní teplotě. Doporučeným postupem pro odstraňování korozních produktů je vícestupňové intervalové moření dle normy ČSN EN ISO 8407.

Na základě zjištěných korozních rychlostí pak může být daný prostor klasifikován do jedné z pěti tříd korozní agresivity. Tabulka 1 uvádí klasifikaci pro stříbro a měď. V případě olova jsou v aktuální variantě normy definovány třídy korozní agresivity pro skutečně nízkou agresivitu, která je v prostorách archívů, knihoven a depozitářů, tedy v prostředích se zdroji těkavých organických kyselin, neobvyklá. Pro taková vnitřní prostředí znečištěná těkavými organickými kyselinami byla v Metodice klasifikace korozní agresivity vnitřních prostředí znečištěných těkavými organickými kyselinami navržena stupnice s intervaly korozních rychlostí uvedenými v Tabulce 2.

Tabulka 1: Třídy korozní agresivity vnitřních atmosfér pro stříbro a měď dle ČSN EN ISO 11844-1

Tabulka 2: Třídy korozní agresivity znečištěné těkavými organickými kyselinami pro olovo

Jsou vaše sbírkové předměty z olova bezpečně uloženy?

Předchozí odstavce představují soubor popisných poznatků a postupů pro zodpovězení ústřední otázky z nadpisu. Ale co dělat, pokud zjistíme, že naše sbírkové předměty z olova bezpečně uloženy nejsou? Následující diagram by měl poskytnout základní rozcestník, kterými směry se vydat při řešení vysoké korozní agresivity vnitřní atmosféry vůči olověným předmětů.

Poděkování

Dokument vznikl v rámci řešení grantového výzkumného projektu Ministerstva kultury ČR NAKI II „Metodika klasifikace korozní agresivity vnitřních prostředí pro sbírkové předměty ze slitin olova“ (DG18P02OVV050).

Literatura

• Metodika klasifikace korozní agresivity vnitřních prostředí znečištěných těkavými organickými kyselinami, Praha 2022.
• ČSN EN ISO 11844-1: Koroze kovů a slitin – Klasifikace vnitřních atmosfér s nízkou korozní agresivitou – Část 1: Stanovení a odhad korozní agresivity vnitřních atmosfér, 2021.
• ČSN EN ISO 11844-2: Koroze kovů a slitin – Klasifikace vnitřních atmosfér s nízkou korozní agresivitou – Část 2: Stanovení korozního napadení ve vnitřních atmosférách, 2021.
• ČSN EN ISO 11844-3: Koroze kovů a slitin – Klasifikace vnitřních atmosfér s nízkou korozní agresivitou – Část 3: Měření parametrů prostředí ovlivňujících korozní agresivitu vnitřních atmosfér, 2020.
• ČSN EN ISO 8407: Koroze kovů a slitin – Odstraňování korozních produktů ze vzorků podrobených korozním zkouškám, 2021.
• NOVÁK, P. Konzervování a restaurování kovů: Ochrana předmětů kulturního dědictví z kovů a jejich slitin. Brno: Technické muzeum v Brně, Atmosférická koroze, p. 172–183. ISBN 978-80-86413-70-9.
• KOUŘIL, M., et al. Lead Corrosion and Corrosivity Classification in Archives, Museums, and Churches. Materials, 2022, vol. 15, no. 639, p. 1–22.
• ŠVADLENA, J. Chemical Removal of Lead Corrosion Products. Materials, 2020, vol. 13, no. 5672, p. 1–13.
• RAPOUCH, K. Monitoring VOC v muzejní praxi pomocí A-D Strips®, 2017. https://mck.technicalmuseum.cz/wp-content/uploads/2017/12/AD_Strips_web.pdf (accessed June 20, 2022), Metodické centrum konzervace Technického muzea v Brně.
• KOUŘIL, M., et al., Klasifikace korozního poškození historického olova a systém prostředků pro jeho konzervaci, certifikovaná metodika Nmets, Osvědčení č. 5, Ministerstvo vnitra České republiky, č. j.: MV-128232-4/AS-2020, 2020.
• ŠVADLENA, J., et al. Evolution of lead corrosion products in indoor atmosphere with acetic acid vapors. Koroze a ochrana materiálu, 2021, vol. 65, no. 4, p. 1–6.
• KREISLOVA, et al. Indoor corrosivity in Klementinum baroque library hall, Prague. WIT Transactions on The Built Environment, 2020, vol. 203, p. 123–131.
• STRACHOTOVÁ, K., et al. Studies of cleaning of historical lead. In CONFERENCE PROCEEDINGS – METAL 2019: METAL 2019. 2019, p. 1492–1497.

O nás

Technopark Kralupy, který je součástí Vysoké školy chemicko-technologické v Praze, poskytuje kvalifikované služby v oblasti zkušebnictví, vývoje a transferu technologií průmyslovým partnerům v oblasti stavební chemie a příbuzných oborech. 

Kontakt

V tomto místě bychom rádi vyzvali odbornou veřejnost – pokud byste se chtěli podílet na rozšíření Korozního atlasu olověných sbírkových předmětů, který si do budoucna klade za cíl stát se informační databází postihující celé spektrum olověných sbírkových předmětů z hlediska historie i současného stavu, neváhejte se nám ozvat na:

Skupina Kovové konstrukční materiály
Technopark Kralupy VŠCHT Praha
Náměstí G. Karse 7
278 01 Kralupy nad Vltavou

kovy@technopark-kralupy.cz

Telefon: +420 220 446 104, +420 723 242 413